Co je vlastně normální?
Definice toho, co je normální, může být velmi složitá a často se liší od rodiny k rodině. Nejpřijatelnějším přístupem k výchově je demokratický styl, který se vyznačuje jasnými, logickými a smysluplnými pravidly platnými pro všechny členy rodiny. V tomto stylu se na utváření pravidel podílejí všichni příslušníci rodiny, což dětem pomáhá přebírat zodpovědnost za své chování, včetně jeho negativních důsledků. Rodiče nastavují hranice a objasňují, proč je dané chování důležité.
Děti během svého vývoje pravidelně sledují dodržování pravidel a dohlížejí na něj, aniž by pociťovaly přehnaný nátlak či kontrolu. Mají možnost volby a jsou zapojeny do diskuse. I když se tento styl výchovy může zdát ideální, někdy je vnímán jako alternativní nebo dokonce nepřijatelný. Rodiče jako přirozená autorita, se kterou se dá diskutovat, a vřelý vztah k dětem, nejsou v každé rodině samozřejmostí.
Liberální styl výchovy
Liberální nebo anarchistický styl výchovy se vyznačuje absencí jasných pravidel a hranic. Tyto pravidla buď neexistují, nebo se neustále mění a přizpůsobují. Není zcela jasné, kdo je zde autoritou, protože děti vyrůstají téměř bez kontroly a pravidel. Pokud nějaká pravidla existují, nejsou striktně vyžadována ani dodržována. Rodiče, kteří tento styl výchovy preferují, chtějí svým dětem dopřát volnost, což však nemusí být vždy pochopeno, zejména v situacích, kdy děti nejsou trestány za nevhodné chování.
Rodiče se vyhýbají konfliktům a prohřešky dětí často přecházejí bez jakékoliv reakce. Děti tak vnímají rodiče jako rovnocenné partnery nebo spíše kamarády, což může mít vliv na jejich vnímání autority a zodpovědnosti.
